Našla jsem svůj blog!

 Ty jo, nemožný se stalo skutečností! Vzpomněla jsem si na svůj dávno mrtvej blog! A když jsem se tak začetla do těch posledních příspěvků...ach jo, sakra, že já jsem v tom psaní nepokračovala...škoda, protože na spoustu těch vzpomínek jsem už dávno zapomněla. Třeba taky na přihlašovací email, heslo a tak, takže jsem teď strávila 23 minut obnovováním všeho. Povedlo se.

Zkusím se k tomu psaní zase vrátit, jen tak, pro sebe, ať mám jednou co číst a vzpomínat :-) Zkusím sem taky doplnit nějaké naše příběhy, protože některý si fakt zaslouží bejt zaznamenaný. Třeba jak jsem si původně myslela, když jsme před rokem kupovali pozemek, že si tady udělám takovej stavební deník. A jak je zase všechno jinak :-)

Abych se teda přenesla v čase do současnosti, tak kluci mi trochu povyrostli. Oliverovi je šest let a pět měsíců, Teodorovi 4 roky a čtyři měsíce. Chodí do školky, oba. Já jsem se vrátila do práce, ale tak trochu lážo plážo stylem...teda, aspoň oproti tomu, jak moc jsem pracovala před tím, než se mi narodili. Teď prostě "jenom" pomáhám manželovi s podnikáním a navíc jsem pořád "manažerka domácnosti", takže peru, vařím, uklízím, nakupuju, ale taky objednávám děti k zubaři, na fyzio, dávám jim vitamíny, kupuju nový boty a větší oblečení, sháním jim dárky a taky dárky pro kamarády na všechny ty párty, beru je na výlety, na akce, pokouším si zapamatovat, kdy mají mít ve školce pití, kdy náhradní bačkůrky, kdy batůžek se svačinou, kdy mají jakej kroužek a mezitím vymyslet smysluplnou aktivitu pro toho druhýho a tak. Jako jestli jsem si někdy myslela, že můj mozek je přehlcenej, tak sem byla fakt vtipná, ale každopádně si to vlastně vůbec nepamatuju. Protože TEĎ je můj mozek přehlcenej a spoustu věcí vypouští. Takže se k tomu zase vracím: jo, je dobrý si to tady zaznamenávat.

Příště se teda pokusím neztratit těch 23 minut přihlašováním a vyplodit něco duchaplnějšího. A pevně věřím, že to bude dřív než za 4 roky :-))

Zážitky z porodnice

Takže pár zásadních bodů:
- když vám doktor řekne, že ta děloha už se připravuje a můžete porodit každým dnem, rozhodně se zase za týden potkáte na další kontrole, stále 2v1
- když vám doktor řekne, že vy teda bez vyvolávačky rozhodně neporodíte, dobalte tašku do porodnice, už je to na spadnutí
- prostě když to shrnu: někdo věští z koule, někdo věští z čípku...úspěšnost věštění z koule je možná i větší
- tělo umí neuvěřitelný věci! Během tří hodin se otevře na deset centimetrů! Prej funguje paměť: svaly si to pamatovaly po prvním porodu a teď to dělaly mnohem rychleji (btw a asi tak pětsetkrát bolestivěji)
- když bylo jasný, že tím, že dítě bude klesat, pupečník se utahovat, tak nemá dítě moc šancí to přežít, tělo začalo stávkovat. Jsou prej i případy, kdy se porodní cesty otevřou a zase zavřou a musí se udělat císař (při kterym se pak zjistí, že by dítě přirozeně nikdy neprošlo)
- zavinování dělohy po prvním porodu jsem ani nepostřehla, ale asi se něco takovýho dělo, když nezůstala ve velikosti přerostlého melounu (jako fakt HODNĚ přerostlého)
- zavinování dělohy po druhém porodu nejenom, že jsem postřehla, dokonce jsem z tý bolesti chtěla pravidelně zvracet. Byla to pecka! Jako by to tím porodem neskončilo a kontrakce si pokračovaly vesele dál
- prej má průběh těhotenství a porodu vliv na to, jaký dítě bude. Takže ehm...první dítě, bezproblémové těhotenství (jenom stresy z doktora, kterýho jsem pak vyměnila a pak to už šlo), bezproblémový porod, bez zásahů, všechno v pohodě, v klidu, bez separace. Dítě uřvaný, s nevyzrálou nervovou soustavou (ulekaný, všeho se bál), s nevyzrálou trávicí soustavou (prostě koliky jak kráva!), neodložitelný.
Druhý dítě - stresový těhotenství jak blázen (12.-20. týden vcestná placenta a krvácení, od 23.týdne hrozící potrat/předčasný porod, stres z každýho tvrdnutí břicha, tři měsíce klidového režimu s akčním batoletem v zádech), né uplně hladký porod s tlumením bolesti, antibiotiky proti pozitivnímu streptokokovi (který mají dokapat 4 hodiny před porodem a mě dokapaly tak zhruba 4 minuty před porodem), haldou oxitocinu a tunou stresu, po porodu mi ho odnesli na pozorování do inkubátoru na 24 hodin, kam jsem za ním pořád chodila (jakmile jsem toho byla schopná) a až druhý den ho dostala k sobě. Dítě je pohodový, usměvavý, "upovídaný", usíná občas i samo tam, kde zrovna je, dokáže si samo hrát nebo občas i jen tak ležet. Jako taky umí řvát jako tygr a navečer se chce nosit a koukat, občas ho bolí bříško, ale v porovnání s prvním, je to neuvěřitelnej rozdíl! Až jsem první měsíc měla strach, že snad nebude normální, protože spí i tři hodiny v kuse!
Takže asi tak.

Jinak při druhém porodu se mi podařilo nějak si poškodit nerv v pravé noze. Pořád mě strašně intenzivně brněla od kolene až k palci. Nemohla jsem kvůli tomu pořádně chodit, jak kdyby ta noha nebyla moje. Doktoři se mě na to každej den ptali, jestli je to jako lepší. Lepší to nebylo vůbec, dokonce jsem třetí den při propuštění měla problém dostat se do boty. Nakonec to trvalo asi 14 dní, než to přešlo, ale pořád mě ta noha strašně často brní a je hodně snadný si jí přesedět, přeležet, přestát, jako vlastně cokoliv.

Teodor samozřejmě chytl do oka toho streptokoka, kvůli kterýmu jsem dostávala antibiotika. Bohužel neměli čas na to, aby zabraly, takže jsem je dostala víceméně zbytečně. No hlavně, že jsme je čůrali oba dva ještě další tři dny...ale jasný, to nemohl nikdo vědět. A tak jsme vyfasovali ve dvou týdnech antibiotické kapičky do očí  s tím, že když to nepomůže, půjdeme na průplach slzných kanálků. Jako na to se mi fakt už nechtělo, už jsem nechtěla malýho nechat, aby ho někdo trápil. Ale kapičky mu nijak extra nezabíraly. Nakonec jsem je vyhodila a začala mu do očí kapat mateřské mléko a asi za tři dny to měl dobrý. Příroda prostě ví!

Taky měl Teo vrozenou vývojovou vadu ledviny - konkrétně rozšířený močovod. Zjistili mu to při ultrazvuku ledvin ve třech dnech a takhle nějak mi to oznámili, ujistili mě, že se to může zlepšit a zavolali další. Jako dobrý no, to mi hodně pomohlo. Takže jsem našla dětskou doktorku, abych z ní aspoň nějak vytáhla, o co jako jde. Takže mi řekla, že je tam zvýšený riziko infekce a kdyby měl někdy horečku, musíme hned donést moč. Ale že musí zjistit, jestli je teď v pořádku, jinak že nás nepustí domů, takže mu musí nabrat tři zkumavky žilní krve a taky moč. To mě málem omyli z týhle informace! Co moč, to je v poho, ale ta krev! To sestra přišla na pokoj a že si bere dítě. A já jenom, že to si teda nebere, že jdu s ním. Ona prohodila, že "já bych teda nechtěla bejt u toho, jak mi někdo píchá do dítěte!" a já jí ujistila že "já ho ale nikdy nenechám samotnýho"
Věděli jste, že krev novorozenců je tak hustá, že když už náhodou se povede narazit na žílu, tak se ucpe i ta největší jehla? Takže měl tři megavpichy, všechny zalepený tou nesundatelnou náplastí kolem dokola celý ruky! Jako sundat mu tu náplast byl asi větší úkol než odběr samotný, který se nakonec povedl. Při něm si ale sestra všimla, že má Teo uzdičku pod jazykem, která by se měla střihnout. Takže mu po tom všem ještě stříhali uzdičku. Došla jsem s ním na pokoj totálně vyklepaná, vyčerpaná a na zhroucení, když v tom přišla sestra, že se jim nějak nelíbí, jak se mi pomalu zavinuje ta děloha a že musím ještě na ultrazvuk, jestli mi tam něco nezůstalo. Jako poslední kapka! Fakt usilovně jsem přemýšlela, jestli bych na nějakou revizi vůbec šla kdyby tam něco přeci jenom našli.
Naštěstí nic nenašli ani mě v děloze, ani Teovi v krvi ani v moči, takže jsme si zabalili a jeli domů. Konečně! Doma to bude lepší žejo!

Tak už!

Takže jsme se přeci jenom dočkali...a nejen my, ale celá moje rodina, mužova rodina, kamarádi, známý, sousedi a pár dalších lidí :-))
Takže termín byl stanovený na 28. prosince. To má zrovna narozeniny L. děda a tak jsem mu to v létě, když jsme u něj byli, s radostí oznamovala. A on mi smrtelně vážně a se zdviženým ukazováčkem oznámil "Tak to pozor! To je MŮJ termín!" Jako troufli byste si toho 28.12. porodit?
Takže nejdřív to 3 měsíce vypadalo, že porodím výrazně dřív. Jak sem dosáhla 36. týden, dost se mi ulevilo a říkala jsem si, že jako teď už by to šlo. Pamatuju si, jak mi 15.12. začali poslíčky. Vydali jsme se v podvečer nakoupit do Tesca a já se po něm sotva ploužila, břicho mě fakt dost (jako haha, čajíček samozřejmě) bolelo a tvrdlo, až mě to donutilo stáhnout aplikaci na zaznamenávání kontrakcí. Tak tři hoďky to vypadalo dost nadějně a pak to přešlo...a ráno jsem dostala zprávu od kamarádky, která měla termín 14 dní po mě, že se jim narodila holčička. Telepatie asi.
Poslíčky se opakovaly téměř každej den, už jsem na ně byla zvyklá :-) A tak mě před Vánoci předala moje doktorka do péče porodnici, kam jsem se měla dostavit právě 28.12. Takže jsem tam dojela, nechala si udělat monitor, doktorka trvala na ultrazvuku kvůli váhovému odhadu. Ten vyšel 3,5 kg plus mínus autobus. Koukla mi na břicho a znalecky prohodila, že to bude spíš k těm čtyřem kilům podle toho břicha. Začala mě lámat do vnitřního vyšetření, který jsem vytrvale odmítala...doktorka nechápala, jak jsem mohla bez vnitřních vyšetření vydržet až do termínu :-) Opakovala mi důvody, prej to potřebuje vědět, je tu trochu problém, že mám velký dítě a pokud tam nebude nic moc nález, tak budou muset začít vyvolávat dřív, aby to dítě neměla třeba pět kilo žejo! OK, nakonec mě to i samotnou zajímalo, takže jsem se nechala ukecat. Její utrápený výraz mluvil za vše "Hmmm, je to blbý no, 3 cm těsně na prst, vy bez vyvolávání neporodíte! Tak přijeďte ve středu a domluvíme to!"
Ještě mě trochu lámala do Hamiltona, ale ten mě fakt nezajímal :-) Ale ona by prej radši Hamiltona než vyvolávací tabletky. Já byla pořád nějak vnitřně přesvědčená, že nebudu potřebovat ani jedno :-)

30.12. jsem se opět probudila ve dvě ráno, jako každej den. Musela jsem čůrat, napít se, převalovat se hodinu v posteli, projet v telefonu všechny novinky na světe, ještě se převalovat, pokusit se usnout...obvykle jsem tak po třech hodinách zase usnula. Tentokrát jsem v půl šestý vzbudila muže, že ty poslíčci jsou dneska nějaký jiný. Vyskočil z postele, skočil do sprchy, zavolal mamce, aby přišla hlídat Olíka, že jako jedeme. To už jsem ležela na zemi, prodýchávala a pořád jsem tvrdila, že to třeba nic nebude. No jako nikdo mi to nevěřil :-) Takže jsem v šest jeli...teda, v šest jsme opustili byt. Než jsme došli k autu, složily mě tři kontrakce, při kterých jsem musela alespoň do dřepu. Potom alespoň trochu očistit auto od sněhu - o to se naštěstí postaral muž, takže jsem si v pohodě mohla dřepět a dejchat. Ale pak to přišlo: že jako sedni si a jedeme! Jak jako sedni si? Takže podložená nepromokavou podložkou a několika ručníky (kdyby praskla voda žejo) sem si sedla na sedačku. Sotva jsme se rozjeli, už mě drtila další kontrakce a mě bylo jasný, že tohle bude sakra dlouhá cesta! Přemejšlim, jestli jsem někdy zažila něco horšího...Kdybych nebyla připoutaná, asi bych lezla i po střeše auta...asi klidně i zvenku. Ty stopy po celých dveřích, sedačce a přilehlém okolí tam máme pořád...asi na památku.
Vadila mi rychlost, řvala jsem na muže, ať zpomalí, ten se fakt bál porodu v autě a snažil se pro změnu zrychlovat, abysme tam byli co nejrychlejš. Dělalo se mi z toho špatně od žaludku. Kdyby ještě začala zvracet, byl by to podle mě top! Můj milý muž mi pustil mého oblíbeného Eda Sheerena...už navždy budu mít ty písničky spojený s touhle cestou!
No jako nakonec jsme dojeli. Chybělo dojít pár metrů do vchodu nemocnice, během tý dlouhý cesty mě skolily další tři kontrakce, kdy jsem klečela ve sněhu a snažila se je přežít. Během chodby k výtahu další dvě, ve výtahu taky, před sálem taky...to už jsem slyšela sestru, jak křičí, že paní rodí na zemiiii! Za pár vteřin jsem se zase zvedla a odešla na sál, aby mě zase mohla sejmout další.
Hrdinsky jsem měla zase sepsanej porodní plán, trochu jsem ho od posledně vyšperkovala, ale pořád byl mým cílem přirozený porod bez zásahů. Takže první věta, co sem ze sebe vysypala, byla, že chci něco na bolest nebo ať mě klidně zabijou!
Doktorka přelítla očima můj plán: "Ale vy tady máte přirozený porod na CAP, to už by pak nešlo" já už ale fakt nechtěla přirozenej porod, už jsem nechtěla vlastně vůbec žadnej porod!
Takže mi slíbili jakejsi plyn. Ale až po vyšetření (otevřená na 8 centimetrů. Jako fakt! před dnem a půl bylo údajně dítě zabetonovaný zevnitř, teď po cca dvou hodinách výživnejch kontrakcí jsem byla otevřená na osm centimetrů! Takže doktorka v poradně se tak trochu netrefila no), monitoru, zavedení kanyly a podobnejch hovadin. Visela jsem Liborovi okolo krku, snažila se dejchat, ale jako přemejšlejte o tom, jak správně dejchat, když vlastně nemůžete nic! Bolest byla neskutečná! Totálně mě to paralyzovalo. Nedokázala jsem udržet čtvrt minuty ruku v klidu, aby mi tam mohli dát tu pitomou kanylu. "Bez kanyly nebude plyn!" jako byli fakt zákeřný! Několikrát jsem se rozbrečela, že mi ten plyn nedaj. Jako první porod byl fakt čajíček, tohle byla úplně jiná liga! Možná dokonce úplně jinej sport!
Nakonec jsem teda po hodině!!! dostala plyn. Působilo to překvapivě rychle a dobře, bolest jsem cejtila jenom chvíli na vrcholu kontrakce, jinak jsem teda byla slušně sjetá a prej sem konečně začala správně dejchat. No vždyť sem jim to říkala, až mi ho dají hned!
No jo, jenže po zhruba třiceti minutách jsem mohla tlačit. Doktorka mi sebrala plyn (ten sem jí fakt nechtěla dát!), píchla vodu (bolest se zdvojnásobila) a že to bude hned. No nebylo...nějak to prostě vůbec nešlo. Všichni mě povzbuzovali, ať tlačím, já tlačila a nic se nedělo...tak prej ať tlačím jinak, že tlačím blbě. Najednou bylo okolo moc lidí, já tlačila, co jsem mohla, píchli mi oxitocin (bolest se ztrojnásobila!) a už to byl trochu stres. Jenom sem zaslechla, že je půlka hlavy venku a že jestli nezačnu tlačit správně, tak dojdou pro kleště. Píchli mi další oxitocin, bolest se tak zestonásobila a už jsem nevnímala vůbec nic. Vsadim boty, že kdyby mi teď udělali císaře zaživa, ta bolest prostě už nemohla bejt horší. Prej sem i křičela, vůbec nevim, nevim nic. A najednou jsem zahlídla prdelku a nožičky. Doktorka držela malý modrý schoulený tělíčko, rozmotávala ho z pupeční šňůry a běžela s ním vedle. Nedýchal. Bylo 9:13 a v tu chvíli jsem zase začala vnímat okolní svět. Byla jsem strachy bez sebe, ale za chvilku (která byla fakt nekonečná!) začal malej plakat. Nedýchal jenom 20 vteřin, zdálo se to ale jako věčnost!
Nakonec měl pevně omotanou šňůru kolem krku. Možná proto se otočil hlavou nahoru. Podezírám jednu doktorku v nemocnici, že ho donutila otočit se zase hlavou dolů...to už se ale nikdy nedozvím. Jak jsem se ho pokoušela dostat ven, pupečník se utahoval a zase ho to vtahovalo zpátky. Najednou nebyl čas, začaly padat ozvy, najednou musel ven a moje tělo se tomu bránilo. Naštěstí se ho povedlo dostat ven včas, i když se poprvé nadýchnul ještě uvnitř a vdechnul vodu, která z něj tekla ještě druhý den. V autě bysme to rozhodně nezvládli!
Naštěstí je v pořádku! Jmenuje se Teodor a je TAK úžasnej!

Tak co? Už?

Tak vám nevím, kdo jako touhle otázkou co sleduje...každopádně každý věří, že je jediný v galaxii, kdo se vás na ní zrovna ptá. To si vážně jako všichni myslí, že bysme zapomněli zmínit, že mimino se narodilo? Jako chápu, člověk ho tři měsíce přemlouvá, ať tam ještě vydrží, pak ho přemlouvá, ať vyleze dřív, než bude mít čtyři kila. Ale že mi bude co týden volat manželovo babička s dotazem, jestli už, a rozhovor zakončí připomenutím, ať teda pak dáme vědět, z toho by mě vodvezli!
To jako fakt babička čeká, že jí snad řeknu: "Jé, babi, před tejdnem se mimino narodilo"
Nebo jak se jako správně na tyhle originální otázky odpovídá? Jestli už? A nebo jestli jsem ještě celá? Jestli jsem stále 2v1? A tak podobně...Jako kdyby se to v dnešní době mobilních telefonů a sociálních sítí snad někdo nedozvěděl včas :-)

No, do termínu zbývá 15 dní, nikdy bych nevěřila, že dojdeme tak daleko. Od zítra bude mimoun oficiálně považován za donošenýho!
ALE! Před 4 týdny nám připravil překvápko: z ničeho nic se tak po 34 týdnech otočil hlavou nahoru. Ale nebojte, to on se určitě zase otočí zpátky, když takhle do teď byl.
K tomu mi vyletěl tlak, 14 dní stresu a přeměřování tlaku doma, kterej byl vždycky OK, jsem nakonec o dva týdny později málem strhla tlakoměr u doktorky. Navíc ta hlava nahoře (no, teď už se asi neotočí no)...na poslala mě "na víkend" do nemocnice, ať si mě ohlídaj a popř. domluví císaře...tak to jsem teda obrečela, vzala sbalenou tašku do porodnice a hned vyrazila do Kadaně. Tam nekonečný kontroly, monitory, vyšetření...tlak hraniční, necháme si vás tady na pozorování, budeme to měřit pětkrát denně...ale na tom břiše se mi něco nezdá, ještě koukneme na ultrazvuk...vždyť on má hlavu dole. Kulím oči a nemluvím...14 dní si tam sedí jak Budha, aby se mi v tom dvouhodinovém intervalu mezi ultrazvukama otočil zpátky hlavou dolů.
No snad tam na žádné další akrobatické kousky nebude mít místo...

40 days until Christmas :-)

Takže do Vánoc 2017 zbývá cca 40 dní a nějaký drobný. Letos bych to chtěla všechno vyřešit včas, tzn. ještě před tím, než se rozrosteme :-)
A tak si tak ve volných chvílích hledám inspirace na dárečky, objednávám nebo čekám na poštu...a to by mě fakt trefilo, když si zaplatím 135 kaček za balík do ruky, protože já ve 34. týdnu jsem ráda, když dojdu do schránky, já totiž nikomu neuteču, já si totiž sama horko těžko i obuju boty! A tak si tak čekám, kdy asi ta pošta zazvoní nebo zavolá, když mě ve tři napadne, že už je to asi přeci jenom dost pozdě, kouknu na sledování zásilek a ona zásilka je nedoručena, protože adresát byl nezastižen! Jako fakt, z toho by mi jeblo! Takže si nechám od svého dvouleťáka pomoct s botama a pokusím se dokolíbat na poštu a přitom u toho neporodit.

A přitom jsem ještě kontrolovala cedulku se jménem na schránce i zvonku! Což mi připomíná, že jsme se poslední říjnový víkend jen tak mezi řečí přestěhovali. Jako přestěhuj se za víkend a ještě ho u toho celej prolež na gauči, to se prostě musí umět :-))

Jenže...to balení, to bylo vlastně fakt easy! To vybalování a přemejšlení nad tím, co kam vlastně dát, to je úplně jiná liga! Hlavně, když máte haldy tašek a vysávacích pytlů s oblečením, který je malý jednomu, ale za chvilku bude na druhý, potom další s tím, co je ještě velký i tomu prvnímu. Potom několik boxů hraček, se kterýma si první aktuálně hraje, ale zároveň i "něco málo" s čím si už dohrál, vyrostl z toho nebo je to čistě pro mimina, ale zároveň to bude brzo na pořadu dne. Už se fakt strašně těším na to, až mi ze všeho bude odrůstat druhátko a já budu moct rozprodat nebo rozdat tyhle mimi věcičky. Kdybyste někdo náhodou čekali zhruba za rok zimní mimino, tak mi dejte vědět :-)

No prostě, když to shrnu, tak nikdo neví, co je to stěhování, dokud se nestěhuje s dětma! A taky nikdo neví, co je to stěhování, dokud mu nechybí 70 metrů čtverečních a tři místnosti :-))
Takže se nemůžu ubránit pocitu, že se tady zabydlíme zhruba tak za pět let.

No důležitý je, že máme po dvou týdnech zapojenou pračku, a tak konečně můžu z těch pytlů vysypat to newborn oblečení, vyprat ho a připravit do komody. A jako ty vole! Tohle fakt někdy Oliverovi bylo? Koukám na overal, ve kterým jsme si ho přivezli z porodnice a fakt nemám slov! Přichází Oli, bere mi overal, přikládá si ho na sebe a velí "oblíknout" hahaha, je fakt vtipnej, tohle bych mu oblíkla možná tak na jednu ruku! :-))

Jinak do termínu zbývá ještě 45 dní! Nechápu, že nikoho ještě nenapadlo přiznávat ženám ve třetím trimestru rovnou invalidní důchod. Jako za těch několik týdnů s utlačovanými plícemi a močákem a taky patičkou pod žebrama :-) A o těch botách a stříhání nehtů, o tom už radši ani nemluvím :-)
Oli je naštěstí celkem rozumnej kluk, vydrží se mnou koukat na videa, malovat kamiony, stavět puzzle nebo další aktivity, při kterých není nutný vstávat. Hořčík jím už pomalu na kila a i když mi doktorka oznámila, že je to nejspíš stejně placebo a kdyby se mimino rozhodlo, že se narodí, tak se prostě narodí, tak mě ten hořčík fakt pomáhá a chvilku po něm se můžu většinou svobodně hýbat bez tvrdnoucího břicha :-)
Jsem tedy celkem přesvědčená, že 45 dní nemůžeme dát. Třeba dneska v noci jsem přemejšlela, jestli budit muže a vyrazit...naštěstí to nakonec nebylo až tak horký, ale stává se to čím dál tím častěji...

Jo a ještě jeden bod k tomu stěhování: nechápu, že po všech možnejch i nemožnejch zákazech směrem z Evroopský unie, je ještě možný, že se vyrábí a dokonce i prodávají hračky, který nejdou vypnout! Při stěhování to bylo asi ještě vtipný, když borci nosili tašky, ze kterých se pořád dokola ozývalo Old McDonald had a farm, híjahíjajou! Ale když konečně uspíte to dítě a potom si omylem sednete na mašinku, která hraje nekonečnou melodii a pokouší se vám ujet z pod polštáře, kterej používáte jako tlumič, to by vás fakt trefilo! A přitom by určitě stačilo malinký tlačítko ON/OFF.

instasummer...and little more

Tak jsem si říkala, že když jsem si nestihla psát nic o prvním těhotenství, že to stihnu alespoň u druhého...jo, jasný, však ono, ono u druhého máte s téměř dvouletým batoletem samozřejmě mnohem víc volného času, že!

A tak je to tak, že mi aplikace v telefonu na zítra hlásí 30 týdnů! Zbývá posledních deset, ze kterých může být klidně třeba osm...a nebo doufám, že alespoň šest to ještě vydržíme!

Léto bylo fajn! Mám pocit, že bylo vlastně celý léto krásně, i když jsem neustále četla a poslouchala ostatní, jak si stěžují na déšť. Je to asi česká specialita si pořád na něco stěžovat, vůbec si nepamatuju, že by třeba tohle někdo v Anglii dělal. Tady je pořád vedro, zima, prší, sněží, no prostě hrůza, kdo by to byl čekal! :-))

Letos je po hodně dlouhý době rok, kdy jsme se nevydali nikam za hranice. Na dovolenou jsme jeli do jižních Čech, jezdili po výletech a bylo to fajn! 

Vyzkoušeli jsme Mirakulum v Milovicích, který je asi nejvíc největší pecka! Libor s Oliverem by se tam asi nejradši hned nastěhovali :-))

Taky Farmapark v Soběhrdech je super! 

A potom jsme navštívili taky všechny možný zoologický, většinou jsme koukli na slony a žirafy a Oliver už měl splněno a šel by zase jinam :-)) Navštívili jsme různý slavnosti a ochutnali kde co. 

Stejně se nám pořád nejvíc líbí v lesoparku v Chomutově, kde Oli krmí oslíky, kterým říká AÍ, krmí kačenky, hladí králíčky a tak. Kdybysme v okolí sehnali někoho, kdo má statek, na něm ovečky, kozy, koně, slepice, králíky a hlavně toho oslíka, tak bychom asi ušetřili ranec za vstupný :-))

Na poslední čtyři srpnové dny jsme s Olíkem vyrazili na sraz maminek a stejně starých dětí, jako je Olík. Bylo nás tam pět. Čekala jsem od toho asi cokoliv, ale chtěla jsem ještě na chvíli vypadnout, tak jsem se fakt těšila na změnu prostředí! A bylo to super! Vůbec nechápu, jak jsme se mohly někdy takhle najít :-) Děti si celkem hezky hrály (škoda jenom toho období, kdy všechny chtějí to, co má jedno :-)) a dospělí si to užívali. Bylo krásně, užili jsme si poslední tropický dny a Olík se naučil spoustu důležitých věcí od ostatních batolat :-))

Jenom to pro mě bylo moc náročný, ačkoliv mi to tak vůbec nepřipadalo...ale jasný, 300 km autem, vedro, výlety, téměř 15kg dítě, který neustále odněkud vytahuju, sundavám, honím a tak...no skončila jsem po návratu v nemocnici s tvrdnoucím břichem a hrozícím potratem/předčasným porodem. Naštěstí se to všechno zase uklidnilo, pět dní na kapačkách magnesia a zase mě propustili...s tabletami magnesia a klidovým režimem. Je to s prvorozeným občas trochu sci-fi, ale fakt se snažím! Tak ona to není žádná sranda, občas stačí vstát z gauče a břicho zase tvrdne. Ale budu věřit, že ještě pár týdnů to společně s druhátkem zvládneme 2v1. 

Jako bonus nás před porodem čeká ještě stěhování. Takže i když bych nejspíš standardně měla už připravený to nejmenší oblečení vypraný a narovnaný v komodách, teď vůbec netuším, kde ho máme, a doufám, že mi někde v průběhu stěhování spadne do náruče :-) Nemám koupený ani jedny plenky velikosti jedna! nemám zabalenou tašku do porodnice a vlastně ani teď nevím, jde my máme nějaký tašky! Ale zase vím, kde máme haldy igelitek, krabic, potravinářskou folii a všechny autíčka a mašinky - ty se totiž objevují s železnou pravidelností každý den vedle mě na každém volném místě gauče. 

Ještě, že Oli začal být poslední dobou rozumnější a chápe, že máma ho fakt nemůže nosit. Většinou mi oznámí, že táta může. OK, když je doma, má táta pech, když není, má pech Olík. Je ochotnej zkousnout, že mu neukážu z okna popeláře nebo ho nezvednu do lednice, aby si vybral, jakej jogurt chce k snídani (aby ho následně otevřel, vzal si lžičku, třikrát do něj dloubnul a oznámil mi, že si ho můžu sníst sama).

Oliver ale už tak od roka a půl normálně dává nádobí do myčky, tu zapíná, pak ho vyndavá z myčky a správně ho dává na svoje místo. A to jako včetně talířů! Taky mi dává prádlo do pračky, přendavá do sušičky a ze sušičky mi ho naklepává a podává. Neustále by zametal a vysával. Ještě ho naučit umejt tu koupelnu a jsem spokojená :-)) Ale zatím mu nevěřím, že by to savo neochutnal :-))

Ale na druhou stranu uklidit si ty autíčka a mašinky, to jako zase ne...on je prostě pro tvůrčí bordel :-))

Abych to nezapomněla :-)

Tak nakonec nemoc dohnala i mě. Sice ne šestá, jenom nějaká virózka, která si tak nenápadně začala rýmičkou, pokračovala megarýmou, ucpanými dutinami, bolestí hlavy, uší, očí, nahříváním, průplachy, nakonec uvolněnými dutinami a ucpaným krkem s megakašlem. To jsem se tak těšila, jak bude konečně hezky, že budeme venku od rána do večera, a nakonec nám z toho sluníčka akorát tak teče z očí. Tak snad už máme letos vybráno :-)

Olík se nám ale strašně rozmluvil! Je mu rok a půl, je to kluk a ty prej bejvaj línější a pomalejší. A on je ukecanější než většina holčiček a to i starších!
Co jsem si tak zapamatovala z posledních dní:

Olík si přitáhne vysavač a dožaduje se ho pustit. Táta mu ho teda pustí a vysávají spolu sedačku. Potom mi přijde hrdě oznámit, že s tátou vysával.
Já: "No vy jste ale šikulky!"
Olík se otočí k tátovi: "Kulky"

Jdeme do obchodu, okolo jezdí auta. U každého auta následuje stejný scénář:
Olík: "Auto"
Já: "jojo"
Olík: "Bávo?"
Já: "Ne, tohle je Citroen/Peugeot/Hyundai/cokoliv"

Značky aut mu zatím moc nejdou :-)) Ale pozná bezpečně hasiče, sanitku, policii, popeláře, tatru, dodávku, bagr, mašinku, traktor, kamion, autobus, kolo, motorku a možná ještě něco. Občas mi to dává zabrat když takhle někam jedeme a musím řídit, podávat křupky a ještě jmenovat všechno, co cestou potkáme :-))

Vyprávím babí, jak je Olík šikovnej:
Já: "To on se ráno probudí, řekne PAPA, že chce jako papat. Tak se ho ptám, co chce papat, on řekne, že OGUT a že MŇAU jakože s kočičkou - Pribináček! Viď Olíku?"
Olík: "Necííí!"

Olík se mnou vede večer nějaký další rozhovor, obracím se na muže:
Já: "Divíš se mi, že jsem večer úplně vymluvená?"
Olík: "JO!"

What's new?

Nakonec k zubům Oliho dohnala i šestá nemoc, takže jsme si užili první letošní krásný teplý dny doma. Btw znáte šestou nemoc? Překvapuje mě, kolik lidí ne...takže, edukativní okénko: to máte takhle běžné dětské nemoci - zarděnky, příušnice, spálu, neštovice, pak asi došly nápady na origoš jména, takže následuje pátá nemoc, šestá nemoc a nemoc ruka-noha-pusa.
Oli si zatím vybral jen tu šestou. Máme sice aktuálně nabídku na neštovice, ale za á si nemyslím, že bych přežila dalších letních 14 dní doma a za bé se mi vlastně tyhle neštovicové party nikdy moc nelíbily. Šestá nemoc je údajně banální a easy onemocnění, takže nejdřív tři dny čtyřicítky horečky, který v podstatě nejdou pořádně srazit, a následuje vyrážka těla a následně končetin - tak na dva dny. Potom zmizí a to je vše...no, to by asi nebyl Olík, aby si nevymyslel originální průběh a to sice vyrážku hlavně na obličeji, kde vlastně podle doktorů vůbec být nemá. Byl kropenatej jako slepička, ale ve finále si člověk po těch třech dnech čtyřícet oddechne, že jde vlastně jenom o tu šestou nemoc a není to nic horšího. Ještě asi čtyři potom byl ale Olík neskutečně unavenej a moc nejedl. Ale už je to konečně za námi, šestou nemoc si můžeme odškrtnout a užívat si sluníčka :-)

Kdysi jsem někde četla, že tyhle dětské nemoci nejsou jenom špatný, že se po jejich prodělání dítě výrazně posune i ve vývoji. Olík celkem slušně mluvil už dřív, ale teď teda mluví jak kniha! Opakuje už úplně všechno, sebedelší slovo se ze sebe snaží vysoukat. Takže buď na tom fakt něco bude, nebo je to prostě jen shoda náhod :-)

Jinak vůbec nechápu, kde berou všechny ty matky čas na internet. Jak můžou trojnásobné maminky psát obden obsáhlé posty na blogy, přidávat neustále fotky na facebook a psát supervtipné komentáře? Asi dělám něco špatně, ale za á nemám čas ani na to, abych si po tý zimě konečně oholila nohy (tak zima skončila teprve před týdnem vlastně) a za bé nemám mozkovou kapacitu vymyslet rozvitou větu, natož, aby byla ještě logická a vtipná. Ještě, že nemám čas ani na to, abych to všechno četla, protože bych si už připadala totálně méněcenná :-)) Jo a to některý maminky na mateřský dokonce i pracujou! S těma se ale radši nebavím!

K narozeninám jsem dostala šicí stroj! Pár měsíců jsem ho štelovala, nakonec jsem ušila Olíkovi teplákovku i s čepicí. Plná nadšení jsem si objednala látky, že mu toho ušiju mnohem víc! A představte si, že jsem do nic ještě ani nestříhla. Překvapivě nestíhám ani najít vhodnej střih, natož navlíknout jehlu! Vždycky si toho slibuju hodně od víkendů, muž je většinou doma, mohl by se pokusit najít společnou řeč se svým synem, vzít ho na hřiště, hrát si nebo cokoliv. Místo toho to skončí vždycky stejně a to tím, že v pondělí ráno na mě padne depka, že je zase pondělí a já víkend strávila jako kterýkoliv jiný den s Olíkem na zádech, krku nebo kdekoliv, kde se udrží.
Ne snad, že by nebyl úžasnej, dokonalej a jedinečnej, ale znáte ten pocit, kdy prostě strašně nutně potřebujete aspoň chvíli pro sebe? Kdy člověk chce dělat to, co ho baví, věnovat se tomu na 100% a nesundávat z látky dítě, nepáčit mu nůžky z ruky, nevyndavat mu z pusy knoflíky nebo krejčovskou křídu a občas jako bonus neposlouchat, že "vy švadleny jste stejně divný, když se v těch střihách vyznáte" Prostě takovou chvíli, kdy by člověk mohl bejt sám sebou.
A dneska se mi povedlo zničit dítě - dopolední výlet do lesoparku, krmení oslíků, tuleňů, klouzačky, houpačky, králíčci, koníčci, kozy, velbloudi, bizoni a tak. Odpoledne zase jedna přednáška pro maminky, dětičky si hrály na zahradě (některé za těmi svými běhaly...hádejte kdo? :-)) a cestou zpátky totálně vytuhlý a špinavý dítě v autosedačce. OK, takže mám teď takovou volnou chvilku a co dělám místo hledání střihu? Došla síla a plazit se po zemi při obkreslování se mi nechce. A taky je mi jasný, že když usnul v 17:30, tak při jeho průměrné době nočního spánku 10 hodin je...nehezkej čas, kterej zítra ráno rozhodně uvidím na všech hodinách po celém bytě, yes!

Za poslední dny už je s Olíkem ale celkem dobrá komunikace a já mám fakt radost, když se mi podaří pochopit, co chce...a on má taky radost :-) Třeba mi řekne, že chce papat, odvede mě k lednici, vybere si jogurt, vyndá si lžičku ze šuplíku, dožaduje se sundání víčka a začne se krmit.
Dokáže mi vysvětlit, co venku vidí nebo slyší...někdy je to fakt těžký, když třeba ukazuje nějakým směrem, kde fakt nic není a dělá "bvvvvv" a já za žádnou cenu nevidím ten autobus šest kilometrů daleko, přes kterej jsou větve stromů a kouká mu vlastně jen část kola a nárazníku. Taková natvrdlá matka ho dokáže vytočit. A pak to zase celý smaže, když mu na druhý straně ukáže tramvaj! To je možná ještě lepší než autobus. A nebo éro! Jo a taky mašinka, ty vedou! I loď je dobrá, akorát ty moc často nepotkáváme :-) Houkající sanitka taky top! Jo a ještě hasiči, bagr, kamion nebo sekačka na trávu!

A nebo mu takhle říkám: "oblíkneme kalhoty na nožičky - jedna, dvě!" a on: "či!"

A nebo si takhle babí peče dort, dělá si mixérem krém, Olík kulí oči, ptám se ho: "A co dělá babí?" a z něj vypadne "pdí!" :-)))

Ví, že táta je "v pápi" a když bude vypínat dědovi tu televizi, tak na něj udělá "tytyty" a to umí předvést jenom pravou, levou mu ten prstíček nejde naštelovat, takže se pro jistotu vrtí celej :-))

Nejsem úplně pro, aby vysedával před televizí, počítačem nebo koukal do mobilu. Jenže je to dítě 21. století, nedá se tomu plně zabránit. O všechno má zájem, což je jasný, takže mu alespoň pouštím dětské písničky. Český nechce, chce jenom anglický...ale jako nedivím se, ty český, to je prostě negativní až na půdu, v každý písničce se stane něco špatnýho, nebo se před špatným varuje, nebo se se špatným počítá nebo cokoliv. Ty anglický písničky jsou naopak pozitivní!
A tak minulý týden Olík přišel s tím, že chce "epl" a včera mi oznámil "potejtou" Jako jo, uznávám, že některý slova jsou v angličtině snazší, ale vůbec jsem nečekala, že by se to takhle mohl naučit. No hustej týpek je to! :-))

Jo a příští tejden mu bude už rok a půl!

Další zuby...

Letos jsme se druhý květnový prodloužený víkend vydali s Olíkem a s babí do Krkonoš. Těšila jsem se, že konečně vypadnu, změním prostředí, vyvětráme se...
Nakonec se to celý moc nepovedlo...už jak jsem Olíka po cestě vyndavala ze sedačky, zdál se mi teplejší...do večera se přidala ještě rýma...no někdy nás ty špičáky dohonit musely a má na ně prostě ideální věk. Prej jestli nevykoukne ani jeden špičák do 18ti měsíců, musím kontaktovat zubaře a probrat to s ním...hm, máme na to ještě 12 dní, třeba to stihne :-)) Kéž by to teda stihly všechny čtyři!
Teplota ho sice přešla, ale rýma ne...navíc ho ty dásně fakt bolí, tak kňourá, nic nechce, vzteká se, vším mlátí, všechno a všechny kouše,...je to prostě radost! A ještě jednou mi někdo řekne, že to ale stojí za to, tak se fakt neznám!
Aktuálně je venku konečně krásně, svítí sluníčko, oteplilo se, na to se těším už tak osm měsíců...a O. vypadá tak na 38 stupňů...a to jsem byla přesvědčená, že by mu hřiště zlepšilo náladu...

Když ho nehorázně nebolí zuby, tak je to už velkej kluk, se kterým člověk fakt pokecá. Rozmluvil se neskutečně, je lepší než většina známých holčiček (které jsou na to mluvení prej šikovnější), ale holčičky zase většinou nemají ty koliky, neblejou a o zubech neví...

No, takže jsme takhle po prodlouženém chladném probrečeném a nespacím víkendu dorazili domů, kde nám L. oznámil, že jako včera tady spal Kuba z práce a kecali do čtyř rána a vzhledem k tomu, že v sedm vstávali, tak je strašně unavenej. Chudák! Mají to ty chlapi těžký, když se jednou za uherák nevyspí. To když ženská takhle nespí už 18 měsíců, většinu nocí prvního půl roku prochodí po obýváku se stále rostoucím a přibírajícím závažím, tak je vlastně zvyklá na všechno a stěžovat si jí ani nenapadne...protože jediná reakce, který se jí dostane, je: Ale stojí to za to! Ty vole, kam na tohle všichni chodí?

Takže O. spí už dvě hodiny, někdy se ta noc dospat asi musí...jenom škoda, že mi nikdy dopředu neřekne, jak dlouho má v plánu spát. Začíná se vrtět, asi to bude chtít dodělat ten oběd...

Kde je to jaro?

Tak to vypadalo, že pomalu přichází jaro!
Když je hezky, tak Olík konečně může běhat na terasu a zpět bez neustálýho oblíkání a svlíkání bundy a bot, ušetříme tím spoustu času a nervů :-)
Tak týden zpátky u nás začalo bylo období, kdy si naše malá osobnost dělala, co chce, kdy chce, jak chce. Třeba mi takhle v deset dopoledne oznámil, že jde hají, a šel! A jednou vydržel i dvě hodiny (nejvíc vykulenej smajlík)! Takže spánek se z doby po obědě přesunul na dobu před obědem. Pak vydrží řádit až do večera, ale zase chodí celkem rozumně spát v osm!

Ale taky začal mít brutálně svojí hlavu, nic si nenechal vysvětlit, nebo což o to, on vlastně vůbec neposlouchá, nereaguje ani na světlo. A když už se nade mnou ustrne a poslouchá, co říkám, většinou debatu ukončí rázným "ne!" a nebo rovnou odchází, ideálně u toho kroutí hlavou a cosi brblá pod vousy.
No co bych chtěla, nemůžu mít všechno, jako by mi nestačilo, že mám pro sebe večer chvilku času...a tak jsem vytáhla stroj a ušila mu teplákovku, aby mi měl na tom hřišti v čem zdrhat, odmlouvat a nebo se usadit na nejvyšším bodě nejvyšší prolejzačky a dělat, že mě nezná :-) :-) :-)

Tohle období mu vydrželo tak zhruba týden, pak se vyklubala jedna celá velká stolička, a s ní se mu vrátil i sluch :-) Aktuálně je to nejúžasnější dítě minimálně ve střední Evropě! Dokonce si vydrží hrát sám i několik desítek minut! Pro mě téměř po sedmnácti měsících věc nevídaná! Takže kolikrát jenom sedím, pozoruju ho, co dělá, a mám trochu výčitky, že se mu nevěnuju...byla jsem zvyklá mu věnovat 100% času, protože to po mě vyžadoval, a najednou střih! Teď si budu hrát sám. Jsem z toho v šoku, ale tuším, že bych si dokázala zvyknout :-) 
Takže už se fakt nemůžu dočkat dne, kdy bude mít venku všechny zuby! A taky chápu, že kdo si nezažil koliku, reflux nebo peklo při zubech (což na sebe vše plynule navazuje už téměř 17 měsíců), že si tu mateřskou snad i užívá :-)

S Olíkem celkem dost cestujeme a snažím se, aby se dostával mezi děti co nejvíc. Zatím nám k tomu stačí herny a hřiště, podle počasí :-) Je to fakt masér, už vyleze na kdeco, všechno zkouší, děti má moc rád, na malinký se směje a hladí je, větší ho inspirujou a on je pak sleduje a zkouší napodobovat (čímž je někdy vytáčí, chápu, pak se ho snažím odlákat, čímž zase vytáčím já jeho :-)).
Ale ať už má dobrou nebo špatnou náladu, je prostě pořád svůj, sám sebou, snad mu to vydrží :-)

Na velký pátek jsme se rozhodli, že vrátíme na místo činu - do Pardubic, zajet k babičce, k rodičům, ke kamarádům a tak. Návštěvy byly naplánovaný na minuty, chtěli jsme jet ráno tam a večer zpátky, stihnout, co se dá a vyřídit sebe i dítě. Nakonec se ve středu ukázalo, že o nás není až takový zájem, jak to původně vypadalo, takže jsme to ve čtvrtek odpískali a jeli místo toho do Prahy do ZOO. Slyšeli jsme na ní samou chválu a v našem případě realita nedosahovala našim představám, ale co už, hlavně, že Olík byl spokojenej :-) Strašně se těšil na slony, ale nakonec nic nepřekonalo radost z živejch žiraf a z jedné malé plastovo-gumové, kterou mu koupil táta :-) 

Cestování s Olíkem začíná nabírat úplně jinej směr, ta upřímná radost z novejch věcí a zážitků...už se těšíme, až navštívíme další místa, který máme v plánu :-) 
Tohle